Kniha: Smrt krásných srnců
Spisovatel(ka): Ota Pavel
Přidal(a): EB
Smrt krásných srnců (1971)
Soubor povídek napsaných v 2. polovině 60. let, ale vydaných až v letech sedmdesátých
- Nejdražší ve střední Evropě
- Ve službách Švédska
- Smrt krásných srnců
- Kapři pro wehrmacht
- Jak jsme se střetli s Vlky
- Otázka hmyzu vyřešena
- Králíci s moudrýma očima
V některých vydáních chybí povídky:
- Běh Prahou
- Prase nebude!
Tato kniha je čtenářsky velmi oblíbená. Povídky prvním dojmem působí jako jednoduché populární čtení, ale není tomu tak. Navíc kniha byla vydávána v různých výborech, po částech, rozdělená mezi jiné povídky (např. výbor Zlatí úhoři) části textu byly měněny (vypadl prezident Masaryk a Lány, Masarykova busta i židovství a antisemitismus, bolševik), netiskla se povídka Prase nebude! a zakázán byl Běh Prahou. Obě pak kolovaly mezi lidmi v samizdatu.
Ota Pavel (1930-1973) je některými literárními vědci označován jako osobitý pokračovatel Bohumila Hrabala, tedy jeho pábitelských postav, a to v souborech próz Smrt krásných srnců (1971) a Jak jsem potkal ryby (posmrtně 1974).
Pábitelská je především postava vypravěčova tatínka. Tatínek Leo Popper je snílek i úžasně mazaný obchodník, fanfaron i smutný Žid, miluje řeku a ryby, ale také krásné ženy. (Jeho protipólem je praktická maminka.) Tatínek touží po úspěchu, žene se za svým cílem, ale často ho to stojí mnoho sil (srnec pro syny), nebo je neúspěšný (mucholapky, králíci). Přesto život ani neharmonizuje, ani nedramatizuje, ani nekritizuje. Život prostě přináší vzestup i pád, tragiku i komiku.
Hrabala připomíná i styl, kde se prolíná komično s tragičnem (válka, židovská hvězda, odchod bratrů a pak i tatínka do koncentračního tábora.
Oproti Hrabalovi ale Ota Pavel vypráví příběhy, ne mikro historky.
Příběhy jsou stylizovány s naivitou a nostalgií. Vytváří si vlastní umělecký vzpomínkový svět. Sugeruje nám, že to, co vypráví, se tak opravdu stalo. Ale není tomu tak, autor vytvořil ve svém vyprávění postavu tatínka jako nevšedně všedního člověka, svět Berounky jako ráj a protipól k nespravedlnostem lidského bytí. Hlavní postavou je tatínek.
Vypravěč je všudypřítomný, ztotožněný s autorem, jeho osobou v dětství i dospělosti.
Vypráví zcela věcně a bez oklik začíná např. slovy: Hned na začátku okupace vzali mému tatínkovi buštěhradský rybník… Naši prodali chatu…
Své postavy nepopisuje a charakterizuje jen v nejnutnějších rysech a okolnosti se zjevují jen postupně. Autorovi jde především o příběh a jeho hlavním hrdinou je „povedený tatínek“.
Kompozice stavebně prosté, významově bohaté, opírá se o jednoduché příběhy a mikrosvět rodiny, ale na nich zobrazí život a svět celý.
Řadí jednotlivé motivy a epizody vedle sebe, často bez hodnocení, bez gradace, volně za sebou
Pavlův jazyk je spisovná čeština, místy až knižní, s využitím mluvnosti hovorového jazyka a nespisovných výrazů. Také v jazykových prostředcích řadí vedle sebe pojmenování doslovné i metaforické. Rybářský slang jen omezeně a totéž z jidiš snad jen výraz „mešuge“
Další podobné články na webu:
