Moje škola, moje budoucnost!? Je učitel autoritou? Má být kamarádem nebo raději velitelem?
Zajímavá úvaha na téma učitele a školy, kterou nám na zaslala studentka tyna.
Má být učitel kamarádem, nebo velitelem? Toto jsou velice extrémně vymezené pojmy. Kdyby učitel byl svým žákům kamarádem, nebyl by už pro ně žádnou autoritou. Studenti by neměli takové zábrany a ničemu by se ve škole nenaučili. Škola jako jedna velká rodina, kde se mají sice všichni rádi, ale vzdělání je až druhotné, mi nepřipadá ideální. Bohužel takové školy existují, osobně vím minimálně o jedné. Studenti si na ní se svými učiteli tykají, škola pořádá samé výlety a zábavy, ale na studium už moc času nezbývá. To má své následky. Mí kamarádi z této školy mi občas posílají své domácí úkoly na kontrolu, své slohy a podobně, a já se nestačím divit. Jejich vyjadřování je naprosto příšerné. Jednoduché věty jsou na první pohled psané „páťákem“, jde však o dílo sedmnáctileté studentky. Chyby, které jsou možná normálním jevem u dysgrafika, se objevují v pracích psaných dětmi bez jakýkoliv poruch, kterým se ale nedostalo dostatečnému vzdělání. Tohoto nedostatku se budou zbavovat jen těžko. Nedostaly se na střední školy, na které se chtěly dostat, a to ovlivní i jejich další osobnostní rozvoj, například později výběr vysoké školy. A to jen proto, že nedostaly výchovu v tom nejdůležitějším období jejich života. Výchova rodičů je jistě nejpodstatnější, avšak není nebo by alespoň neměla být jediná. Vinu přičítám učitelům, neboli „kamarádům“.
Má být učitel velitelem? V této souvislosti mě napadá hned dalších několik otázek. Má být dítě vojákem? Má se snad bát chodit do školy? Bohužel i tohle znám z vlastní zkušenosti. Já osobně jsem chodila dříve na školu, kde si učitelé o sobě mysleli, že jsou velitelé. Cítili se být daleko nadřazenější nad svými studenty a dávali to na sobě velice dobře znát. Neříkám to proto, že bych cítila averzi ke škole, která mi nikdy nic neudělala. Myslím si, že se celková nálada učitelů rozšířila po celé škole jako nákaza, a tak by se dalo hovořit pouze o výjimkách, které ale tuto situaci mnoho nezměnily. Paradoxem je, že ti největší velitelé nebyli ti nejschopnější, jak tomu už na vojně bývá. A ve výsledku nás mnoho nenaučili, pouze zakomplexovali. Podle mě není v pořádku být ve dvanácti letech v depresi kvůli škole.
Jako východisko z přehnané lásky a přehnaného vůdcovství vidím zlatý střed, který jsem našla až na střední škole. Do té doby jsem nevěřila, že je možné mít školu ráda. Není to lehké, obzvláště v posledním maturitním ročníku, učení se nedá vždy všechno stihnout, ale vím, že je to nutné a nemohu si stěžovat. Škola je přípravou do další etapy života a školu dělají hlavně učitelé, i na nich tak trochu závisí náš další osud. Doufám, že bude zlatých středů a šťastnějších životů do budoucna stále více.
Další podobné články na webu: