Maminka – rozbor knihy a čtenářský deník

Kniha: Maminka

Autor: Jaroslav Seifert

Přidal(a): Lucie W.

Více rozborů na Rozbor-dila.cz (Zasláno na Studijni-svet.cz)

 

 

Literární druh, žánr:

Lyrika, básně

 

Zařazení autora, doba, další autoři:

2. polovina 20. století, další autoři Bohumil Hrabal, Ota Pavel

 

Charakteristika tvorby, stylu:

Intimní a dojemné vyznání lásky, nejenom k mamince ale i k domovu samotnému, otci a potřebě rodičovské lásky a bezpečí rodinného krbu.

 

Místo a čas:

Čas neurčitý, místo domov

 

Hlavní postavy:

Maminka

 

Děj a myšlenky:

Vyznání lásky k mamince, jako ochránkyni doma a původce rodinného tepla a bezpečí. Přes veškerou tvrdou dřinu a úskalí života maminka zůstává jako stabilní bod, jako pocit jistoty a bezpečí a jako zdroj čisté a bezelstné lásky. Popisuje lásku mezi dítětem a matkou, co všechno matka zvládne ale i vztah s otcem.

 

Slovní zásoba díla:

Spisovný jazyk, střídavý rým, nebo rým obkročný, cizí slova, archaismy

 

Prvky v díle:

A vždycky dvakrát měsíčně

od rána prala na pavlači.

A její ruce nesličné

bývaly potom hebké k pláči.

 

Básně:

První dopis mamince – o tom, jak je pro dítě těžké vyznat lásku

Všední den – u útrapách a nekončících povinnostech ženy/ matky v domácnosti

Maminčina píseň – o obětavosti maminky a tvrdé dřině

Maminčino zrcátko – „stárnutí zrcadla“, které je odrazem stárnutí maminky a její smrti

Cukrářský krám – o touhách dítěte po věcech, které nemůže mít – zjištění že jsou důležitější věci

Okarína – Touha po věcech, které nemůže mít

Večerní píseň – o radostech a starostech maminky, a jaký to mělo vliv na celou domácnost

Maminčina kytice – svatební fotka rodičů, která se nemění, v životě se to ale mění

Tatínkova dýmka – jak nám něco vadilo, tak nám to chybí ve chvíli, kdy už to není

Růže pro slečnu učitelku – v páté třídě kradl růže pro učitelku

Dědečkův pohřeb – popis pohřbu a vzpomínky na čas strávený s dědečkem

Domov – vzpomínky na domov a věci okolo něj, časem se vše, i domov, rozpadlo

 

Ukázka z díla:

MAMINČINO ZRCÁTKO

 

Zrcátko v zlatém oválu

ztrácelo stříbro pomalu,

až bylo nakonec slepé.

Půl života snad bezmála

maminka se v něm česala.

Kdys ukazovalo lépe.

 

U okna visí na skobě,

dívá se po mně, po tobě,

proč by se neusmívalo?

Maminka byla veselá

a žádné vrásky neměla,

a když, tak určitě málo.

 

A zpívává si nad mlýnkem

valčíky, které s tatínkem

tančila šťastná snad trochu.

Když vzpomíná si na mládí,

letmo jen okem zavadí

o jeho třpytivou plochu.

 

Odvíjejíc pak z hřebene

truchlivou kořist plamene,

v chomáček vlasy stočí.

Když pak jej hodí do dvířek,

vidím na skráních vějířek

a drobné vrásky kol očí.

 

Pak rám se zkroutil; jeho sklo

nejdřív jen lehce naprasklo,

plíseň v něm cizopasí.

Posléze prasklo vejpůlky

a maminka své drdůlky

pak v rozbitém česala si.

 

Čas utíká, je šedivá,

už na sebe se nedívá

a zvyká na samotu.

Když někdo klepe na dveře,

přijde v klotové zástěře,

v té černé zástěře z klotu.

 

Vcházím. Dnes nemám odvahu,

nikdo nestojí na prahu,

nikdo mi nestiskne dlaně.

A rozhlížím se zmateně,

zrcadlo visí na stěně.

Pro slzy nevidím na ně.


Další podobné články na webu: