Kniha: My děti ze stanice ZOO
Autor: Christiane Vera Felscherinow
Přidal(a): anonym
Více rozborů na Rozbor-dila.cz (Zasláno na Studijni-svet.cz)
MY DĚTI ZE STANICE ZOO
-v originále Wir Kinder vom Bahnhof ZOO
-autobiografický román- kniha se skládá ze série reportáží
-výpověď životního příběhu tehdy šestnáctileté Christiane Felshnerinowé nahrána na magnetové pásky
-poté ji sepsali novináři Kai Hermann a Horst Rieck (dvouhodinový rozhovor se protáhl na dva měsíce)
-nejprve zveřejněno na pokračování v časopise Stern- knižně vydáno v roce 1978
-příběh získal jméno podle nádraží Berlin Zoologisher Garden- v té době centrem narkomanů a deklasovaných vrstev
Obsah
Děj se odehrává v Západním Berlíně v 70. letech dvacátého století, zobrazuje etapu života narkomanky Christiany, je psán ich-formou a doložen výpověďmi lidí z okolí této ženy.
Christiana a její rodina se kvůli práci stěhují z venkova do města Gropiusstadtu v Západním berlíně. Otec se však snaží kompenzovat to, že ničeho nedosáhl, proto pije, mlátí obě dcery i svoji ženu, ty dokonce musí hrát před jeho kamarády, že k němu vůbec nepatří. Matka dlouho nátlak nevydrží, odstěhuje se a najde si o mnoho let mladšího přítele Klause. Dívky ho rády nemají, Christianina sestra se vrátí k otci, který si ji vydržuje dárky.
Christiana se vypořádává s nepříznivou situací doma tak, že tráví většinu času venku, její matka stejně není věčně doma, protože chodí pořád do práce a nestíhá jí věnovat dostatečnou pozornost. Ve škole si nachází novou kamarádku Kessi, protože k ní všichni vzhlíží. Chce zapadnout mezi jejími slovy ,,cool“ mládež a snaží se chovat jako oni. S Kessi navštíví církevní klubovnu, takzvaný Dům středu, kde se poprvé setkává s drogami.
Nejprve začíná na marihuaně, postupně se dostává k různým práškům a extázi. Kessi také chodívala do klubu Sound, kde se Christianě nejdřív nelíbí, poté tam ovšem začne trávit každý víkend. Seznamuje se zde s chlapcem Detlefem. Ten spadne do heroinu. Dívka je z toho zoufalá, ale po koncertě svého zbožňovaného interpreta Davida Bowieho zkusí ,,háčko“ taky. Pomalu ale jistě se dostávají do závislosti. Když se jednou probudí Christiana vedle Detlefa, pozná svůj první abstinenční příznak. Chlapec si vydělává na drogy tím, že se prodává ve stanici ZOO, známou jako centrum spodiny společnosti. Pokaždé se s Christianou podělí, ale padají do fetu neustále hlouběji a kvůli nedostatku peněz musí dívka začít s prostitucí taky. Padá do kolotoče, ve kterém se její jedinou prioritou jeví touha po droze.
Když její matka zjistí, že fetuje, je z toho v šoku. Díky tomu, že neměla čas se jí věnovat, vůbec by na něco takového nepomyslela. Své dceři i jejímu chlapci pomáhá. Pár se snaží si odvyknout, avšak jejich pokusy jsou vždy bez úspěchu, bez heroinu vydrží nejvýše dva týdny. Christiana jde jednou do odvykacího centra Narkonon, z kterého ovšem utíká a opět se dostává do začarovaného kruhu. Ani ve chvíli, kdy musí bydlet v zamčeném bytě svého otce, se nenapraví.
Detlef se léčí v Paříži, když se vrátí do Berlína, je zatčen a uvězněn. Po propuštění navštíví s dívčinou matkou nemocnici, tam leží Christiana se žloutenkou. Nevydrží tam však dlouho, uteče, a opět se dostává k drogám. Zoufalá matka ji posílá k příbuzným daleko od města. Tam se snaží zbavit se své minulosti a už jenom kouří marihuanu, aby se rozptýlila od myšlenek na neuspokojivou realitu, ve škole se své nálepky fešačky nezbaví. Většina jejích kamarádů včetně Detlefa umřeli.
Hlavní Myšlenky
-kritizuje tehdejší dobu, nepříznivou situaci v městech Západního Německa (domácí násilí, zkaženost dětí, drogy, prostituce..)
-vliv rodičů na vývoj dítěte
-děti z nefungujících rodin se snaží získat zázemí jinde než doma
-člověka ovlivňuje prostředí a společnost
-v pubertě člověk dělá věci, které ani nechce, jen aby ho ostatní brali
-drogy jako kolotoč- není cesty zpět, východisko
-závislost je někdy silnější než my (vůle)
-minulost nás vždy dostihne- Christiana získala nálepku feťačky
-kniha se snaží upozornit lidi na stinnou stránku drog- zkažení života
-člověk má šanci se ze závislosti dostat, musí být silný
-Christiana pomáhala se sepsáním díla, po získání peněz se opět dostala k drogám
Úryvek
Dokud jsem nebrala háčko, měla jsem ze všeho strach. Z otce, z přítele mý matky, taky z tý pitomý školy a z učitelů, z domovníků, z dopravních policistů, kontroloru v podzemce. Teď jsem si připadala nedotknutelná. Ani z civilistů jsem neměla strach, když jsem je zahlídla courat se po stanici. Z každý razie jsem vždycky s ledovým klidem vyklouzla.
Stýkala jsem se v tý době taky s herákama, o kterejch jsem byla přesvědčená, že uměj s fetem cool zacházet. Jako třeba Atze nebo Lufo. Atze byl můj první přítel. Jedinej kluk, se kterým jsem před Detlefem chodila, do kterýho jsem byla doopravdy zblázněná. Lufo, tak jako Atze a Detlef, patřil v roce 1976 k naší hašišový partě v Soundu. Atze a Lufo přešli krátce přede mnou na háčko. Bydleli teďka v jednom senzačním bytě s francouzskou postelí, sedací soupravou a kobercem. Lufo měl dokonce opravdový zaměstnání jako pomocnej dělník u Schwarzkopfa. Oba říkali, že ještě nebyli fyzicky závislý na háčku a že někdy můžou bejt klidně měsíc dva bez šlehnutí. Věřila jsem jim to, i když vždycky, když jsem je potkala, tak byli sjetý.
Atze a Lufo mi byli příkladem. Už nikdy jsem nechtěla dojít tak daleko jako před mým odvykáním. A věřila jsem, že bych si mohla taky s Detlefem pořídit takovej byt s francouzskou postelí a sedací soupravou a kobercema, když budeme s fetem zacházet tak cool jako Atze a Lufo.
Ty dva taky nebyli tak agresivní jako jiný heráci. A Atze měl bezvadnou přítelkyni, Simonu, která si vůbec nepíchala. Připadalo mi báječný, že si přesto rozuměj. Ráda jsem k nim chodila a někdy jsem přespala u Lufa na gauči, když jsem se pohádala s Detlefem.
Když jsem jednou večer přišla domů a šla si ještě sednout k matce do pokoje, protože jsem byla na docela příjemným tripu, podala mi beze slova noviny. Tušila jsem už, co přijde. Často mi takhle mlčky dávala přečíst noviny, když tam byly zprávy o mrtvejch narkomanech. Šlo mi to na nervy, nechtěla jsem to číst.
Vzala jsem si je od ní, i když mě to štvalo. Četla jsem: „Sklářský učeň Andreas W. (17 let) se chtěl zbavit své závislosti na drogách. Jeho šestnáctiletá přítelkyně, studentka zdravotnické školy, mu chtěla pomoci: marně. V bytě ve čtvrti Tiergarten, který zařídil pro mladou dvojici za několik tisíc marek otec chlapce, si Andreas W. píchl ,zlatou ránu‘.“
Koukala jsem se na ty řádky úplně nechápavě, nemohla jsem tomu uvěřit. Ale zapadalo to do sebe úplně přesně: byt, sklář, přítelkyně. Andreas W. – Andreas Wiczorek, kterýmu jsme říkali Atze.
Odkazy
http://petulilinky.blog.cz/0801/my-deti-ze-stanice-zoo-uryvky
http://cs.wikipedia.org/wiki/My_d%C4%9Bti_ze_stanice_ZOO
Další podobné články na webu:
