Nikola Šuhaj loupežník- rozbor knihy a čtenářský deník

I.         LITERÁRNÍ TEORIE – FORMA

Literární druh: epika

Literární žánr: románová balada (=prozaický epicko-lyrický žánr delšího rozsahu s tragickým koncem)

Literární směr: socialistický realismus (=umělecký směr, který byl schválen roku 1932 Ústředním výborem Komunistické strany SSSR jako oficiální směrnice pro literaturu, výtvarné umění a hudbu. Později byl závazný v ostatních komunistických zemích. Ideově vychází z oslavy vládnoucího režimu, má slavnostně poukazovat na jeho úspěchy v reálném životě lidí.)

 

 STYLISTICKÁ CHARAKTERISTIKA TEXTU:

V textu je užito bohatého jazyku, od básnických opisů po detailní popsání všech míst – lyrické pasáže. Příběh uceluje vypravěč, který přerušuje vyprávění svými komentáři.

 

SLOVNÍ ZÁSOBA A JAZYK:

Napsáno spisovnou češtinou, vyskytují se zde zastaralé a knižní výrazy.

 

II. LITERÁRNÍ TEORIE – OBSAH

TÉMATICKÁ VÝSTAVBA:

Příběh vychází ze skutečného případu banditismu z let 1920-1921.

 

Stručný děj

Příběh je vyprávěn po mnoha letech pastevcem. Nikola Šuhaj nechtěl bojovat v první světové válce za cizí pány, a proto se s kamarádem Němcem rozhodl od uherského pluku zběhnout. Ochranu nalezli v chaloupce uprostřed lesa u čarodějné baby. Ta je chtěla provdat za své ošklivé dcery a dala jim vypít nápoj nesmrtelnosti.  Vojáky svatba ani nenapadlo, babu zavraždili a utekli. Když se Nikola vrátil do své rodné vesnice, musel se schovávat v lese, aby ho četníci neodhalili a neposlali zpět na vojnu. Jeho milovaná Eržika mu byla stále věrná a chodila ho navštěvovat do lesa. Šuhaj je znechucen situací v Koločavě, která se nezlepšila ani po připojení k Československu. Muže, kteří se vrátili z vojny a viděli, jak žijí jejich rodiny, popadne vztek a vyženou starostu, vyrabují židovské obchody i domy bohatých. Zvolí si nového starostu, který ve své funkci dlouho nevydrží, protože přichází ozbrojená eskorta a navrátí věci do „vyjetých“ kolejí. Bída zde stále pokračuje, a proto se Nikola se svými kamarády rozhodnou vzít osud do vlastních rukou. Od této chvíle přepadávají každého bohatého obchodníka nebo žida a část peněz, které získají, zase dají chudým. Z této doby pochází také pověsti o jeho zelené větvičce, se kterou údajně mával, aby odklonil střely. Loupežníci nebyli v tomto kraji ničím novým-z knihy se dovídáme o Oleksu Dovbušovi, nesmrtelnému zbrojnoši, který zemřel kvůli zradě jeho milé. Nikola pomáhá místním v jejich těžkém osudu, a tak se rychle stane hrdinou. Nemusí ani používat zbraně, stačí vyslovit jeho jméno. Šuhaje se stále snaží chytit četníci. Pozatýkali a mučili jeho přátele, až jeden prozradil, kde Nikola bude. Četníci si na něho počkali a zatkli ho, nicméně nebyl držen dlouho, jeden z četníků se nechal uplatit a pustil ho na svobodu. Zběsilí četníci promarnili svou příležitost a zdá se, že další nenastane. Nikola zázračně prchá a kulky ho míjejí, ztráty mají akorát četníci. Představitel četnictva se zblázní a je povolán nový velitel. Ten vsadí na to, co je v lidech špatného místo dobrého a vypíše na Nikolovu hlavu odměnu. Koločavský lid, který Šuhaje stále chránil je teď na pochybách. Spoustě z nich se jeho loupežnictví nelíbí, peněz už mají dost a nechtějí žit ve strachu z četníků či Šuhajavy pomsty, ale nemohou, protože Nikola toho na ně moc ví.  Jeho kamarádi si s ním smluvili sraz a vyrazili se na určené místo s plánem a sekyrami. Jura, bratr Nikoly, který ho od jeho nemoci stále provázel, větřil neštěstí a chtěl utéct, ale Nikola mu nevěřil. V nestřežené chvíli, když Nikola jedl, ho Ihnat Sopko praštil do hlavy sekyrou. Juru, který nestihl zareagovat čekal stejný osud. Zrádci odměnu nedostali, Eržika se provdala a porodila Šuhajovo dítě.

 

Kompozice

Vyprávění není vedeno z jednoho hlediska, perspektiva i výrazové prostředky se dynamicky mění. Konkrétní události vidíme jak očima četníků, ochránců zákona, tak očima chudých rusínů, kteří s banditou souhlasí.

 

Hlavní postavy

Nikola Šuhaj– statečný a odvážný bojovník za svobodu, spravedlivý ke svému lidu.

Eržika– Nikolova milá, byla věrná a obětavá.

Jura Šuhaj– hodný mladší bratr Nikoly, měl o něj starost, a proto se ho rozhodl doprovázet, nedůvěřivý, zabíjel lidi, aby nahnal strach.

 

Místo a doba děje

Podkarpatská Rus v 20. století.

 

VÝZNAM SDĚLENÍ:

Hlavní myšlenkou je zachycení dobových reálii. Situace v Podkarpatské Rusi, střet starého způsobu života s jeho moderní podobou.

 

III. LITERÁRNÍ HISTORIE

 

SPOLEČENSKO-HISTORICKÉ POZADÍ

Konec období 1. světové války, ale všechny země utrpěly veliké ztráty. Vznik Československa a následné připojení Podkarpatské Rusi, poté ovšem přišla hospodářská krize.

Konkrétně:

• 1921 Adolf Hitler se stává prvním předsedou NSDAP
• 28. října Benito Mussolini se chopil moci v Itálii.
• 18. května 1923 zahájení pravidelného rozhlasového vysílání v Československu.
• 1923 Hitler se v Mnichově neúspěšně pokusil o puč.
• 24. října 1929 – Krach na newyorské burze =největší burzovní krach v dějinách.

 

Společnost

–      Společenská krize -> rozvoj totalitních režimů

–      Hospodářská krize -> státní půjčky, vysoká nezaměstnanost, bída, chudoba

 

Umění

Architektura

–         Mezi nejdůležitější architektonické slohy patřil konstruktivismus, secese, ale zejména funkcionalismus. Ve stavbách se zdůrazňoval jak design, tak účelnost.

–         Časté bylo technicistní pojetí budov, často se používalo sklo, beton a kovy (užití ocelových nebo železobetonových skeletů, pásová okna, ploché střechy, hladké plochy průčelí)

–         Došlo k potlačení výzdoby, stavby měly jednoduchou a působivou’kompozici, ostré geometrické formy, později zaoblené tvary (tzv. rondokubismus; vychází z koule, kužele)

–         Představitelé – Adolf Loos (pražská Müllerova vila), Ludwig Mies van der Rohe (vila Tugendhat), Josef Gočár, Ladislav Machoň, Vlastislav Hofman, Josef Havlíček…

–         Brno a Praha – významná centra architektury

–         Zlín – soubory rodinných domů a velkých budov občanského vybavení (Tomáš Baťa)

 

Malířství

–         Socialistický realismus

• inspiruje se funkcionalismem
• Oficiálním se stal směr Stalinovým dekretem o přestavbě vzdělání a uměleckých organizací v roce 1932
• Ideově vychází z oslavy vládnoucího režimu, má slavnostně poukazovat na jeho úspěchy v reálném životě lidí.
• Hlavní tematikou tehdejších obrazů byl Lenin, Stalin, modernizace venkova či zprůmyslnění země.

 

Hudba

–      V meziválečném období se k nám začala dostávat jazzová hudba (swing), která si získala velkou oblibu a stala se inspirací pro české skladatele (Bohuslav Martinů)

–      expresionismus – II. vídeňská škola (Berg, Webern…)

–      neoklasicismus – B. Britten, O. Messien, D. Šostakovič, S. Prokofjev…

–      neofolklorismus – C. Orff, I. Stravinskij, B. Bartók, L. Janáček

–      moderna – V. Novák, J. Suk

–      popularizace rozhlasem

 

Literatura

–         Nové prvky – sci-fi, fantasy, dobrodružná literatura, červená knihovna…

–         V důsledku rozvoje techniky došlo k poklesu cen knih i časopisů, což spolu s rozvojem gramotnosti a vzdělanosti vedlo ke zvýšení poptávky po literatuře.

 

Kinematografie

–         Po válce došlo v Československu k rozvoji kinematografie

–         Vznik nové filmové společnosti, budovaly se profesionální ateliéry, natáčely se ambiciózní projekty podle západních vzorů, nejčastěji podle literární předlohy.

–         Zásadní událostí pro český film bylo vedle nástupu zvuku vybudování Barrandovských ateliérů. Barrandov byl v té době nejmoderněji vybaveným studiem v Evropě a stal se jedním ze symbolů českého filmového průmyslu (první film zde natočen v r. 1933).

–         Nové herecké hvězdy – Vlasta Burian, Hugo Haas, Jan Werich a Jiří Voskovec, Adina Mandlová, Nataša Gollová, Lída Baarová…

 

AUTOR

Ivan Olbracht, vlastním jménem Kamil Zeman, byl levicově zaměřený český spisovatel, publicista, novinář a překladatel německé prózy, od roku 1947 národní umělec. Studoval na gymnáziu ve Dvoře Králové a vysokou školu v Praze a v Berlíně. Olbrachtovým otcem byl neméně slavný spisovatel a advokát Antal Stašek.

Olbracht studoval v Berlíně práva, pak přešel na filosofickou fakultu do Prahy. Studium však nedokončil a začal se věnovat žurnalistice.

Od roku 1905 působil jako redaktor sociální demokracie ve Vídni v Dělnických listech, později v Praze v Právu lidu. Své knihy začal vydávat až později. Ivan Olbracht vstoupil roku 1921 do KSČ a začal působit jako komunistický novinář, především v Rudém právu.

Ivan Olbracht byl zapáleným komunistou, během okupace působil v ilegálním vedení Komunistické strany. Byl dvakrát vězněn poprvé roku 1926 ve Slezské Ostravě a podruhé roku 1928 na Pankráci. Přes své levicové přesvědčení však v roce 1929 podepsal Manifest 7, což byl protest sedmi umělců proti novým názorům Komunistické strany a ze strany vystoupil. Od roku 1931 pobýval v Podkarpatské Rusi, kde mimo jiné čerpal materiál pro své povídky.

Na Podkarpatské Rusi založil Olbracht Komitét pro záchranu pracujícího lidu Podkarpatské Rusi, do kterého se přihlásilo mnoho osobností kulturního světa (např. František Xaver Šalda, Vítězslav Nezval). Od května 1945 pracoval v tiskovém odboru ministerstva informací. I po válce se hlásil ke komunistické straně. Od roku 1945 byl členem ÚV KSČ a později i poslancem Národního shromáždění.

Olbracht často psal o lidech na okraji společnosti (O zlých samotářích), ale i levicově zaměřené knihy (Anna proletářka). Nejznámější knihou tohoto autora je však nepochybně Nikola Šuhaj, loupežník. Jeho sloh se vyznačuje výraznou psychologickou charakteristikou. Olbracht používá mnoho slovních obratů, jasných a výstižných výrazů, které ho navzdory jeho politickým dílům řadí mezi naše významné literární autory.

 

Romány:

—  Zamřížované zrcadlo, 1930

—  Dvě psaní a moták, 1931

—  Nikola Šuhaj, loupežník,

—  O smutných očích Hany Karadžičové, 1935

—  Událost v Mikve, 1935

—  Zázrak s Julčou, 1935

—  Golet v údolí, 1937

—  Anna proletářka / O Anně, rusé proletářce, 1928

—  Dobyvatel, 1947

—  Žalář nejtemnější, 1916

—  Povídky:

—  Podivné přátelství herce Jesenia, 1919

—  O zlých samotářích / Bratr Žak, 1913 (recenze)

—  Devět veselých povídek z Rakouska i republiky / Bejvávalo, 1927

—  Komedianti, kočovní bratři

Reportáže a cestopisy:

—  Obrazy ze soudobého Ruska / Cesta za poznáním, 1920-21

—  Země bez jména, 1932

—  Hory a staletí, 1935

Biblické motivy:

—  Biblické příběhy, 1939 (recenze)

—  Čtení z Bible kralické, 1940-41

Dětská literatura:

—  O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách, 1947

—  Ze starých letopisů, 1940

Drama:

—  Pátý akt