Spisovatel(ka): Karel Jaromír Erben
Přidal(a): Michaela Šrámková
Karel Jaromír Erben (1811–1870)
- Významný český básník, prozaik, jazykovědec, historik, folklorista a vášnivý sběratel lidové slovesnosti. Patří mezi vůdčí představitele českého romantismu.
- Narodil se roku 1811 v podkrkonošském Miletíně.
- Studoval filozofii a následně právnickou fakultu v Praze.
- Seznámil se s Františkem Palackým, se kterým díky svému vzdělání a zájmům spolupracoval až do konce svého života.
- Svou neuvěřitelnou pracovitostí a precizností (jako archivář) se zařadil mezi nejvýznamnější české osobnosti své doby.
- Ve svém díle a životním postoji (na rozdíl např. od K. H. Máchy) neuznával vzpouru proti osudu. Hluboce uctíval daný řád, morálku a tradice. Právě proto se v jeho básních tak často opakují nezvratná témata viny a trestu za porušení tohoto řádu.
- Zemřel 21. listopadu 1870.
Další autorova díla:
Sbírka Kytice je paradoxně jediným čistě původním a originálním dílem K. J. Erbena. Zbytek tvorby tvořila vědecká a sběratelská činnost:
- Prostonárodní české písně a říkadla (rozsáhlá sbírka lidového folklóru).
- Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních.
- Nedokončený soubor českých pohádek (známé pohádky jako Zlatovláska, Tři zlaté vlasy děda Vševěda, Dlouhý, Široký a Bystrozraký).
Literárně-historický kontext
- Dílo spadá do třetího období národního obrození (tj. do 30.–50. let 19. století), kdy v literatuře převládá myšlenkový směr romantismu.
- Erbenovo dílo je však zároveň silně ovlivněno měšťanským myšlenkovým hnutím a životním stylem zvaným biedermeier (centrum ve Vídni, Praze a Mnichově). Tento směr klade absolutní důraz na rodinu, klidné zázemí, tradice a pevné křesťanské hodnoty.
- Současníci a další autoři období: Karel Hynek Mácha, Josef Kajetán Tyl, Božena Němcová.
Rozbor díla: Kytice (z pověstí národních)
Základní charakteristika literárního díla:
- Literární druh: Lyriko-epická skladba (obsahuje děj, ale i pocity a nálady).
- Literární žánr: Soubor klasických balad, objevují se zde i prvky pohádky, legendy a pověsti.
- Balada je lyricko-epický žánr s pochmurným, strašidelným a tragickým dějem, který má rychlý spád a končí špatně (většinou smrtí).
Téma, myšlenka a motivy díla:
- Hlavní myšlenka: Ukázka toho, že člověk si za své tragédie většinou může sám vlastními hříchy. Člověk je bezmocný proti přírodním silám a svému údělu. Svůj osud nemůže změnit, a pokud se o to pokusí a poruší daný řád, je vždy potrestán.
- Téma: Základní prvotní myšlenkou je nevyhnutelný kruh viny a trestu. Každá balada má hrůzný děj, který vychází z nějakého proviněni (často neúmyslného nebo z nepozornosti). Po každém provinění následuje tvrdý trest.
- Pohled na víru a hodnoty:
- Narušení rodiny = provinění = trest (např. Vodník, Polednice, Dceřina kletba).
- Morální provinění = upřímné pokání = možnost odpuštění (např. Poklad, Svatební košile, Záhořovo lože).
- Časté motivy: Narušené mezilidské vztahy (většinou vyhrocený vztah mezi matkou a dcerou či dítětem), strach z nadpřirozených bytostí, víra v osud a posmrtný život, střet reálného světa s magičnem.
Časoprostor a kompozice:
- Místo a čas děje: Děj se odehrává v neurčitém (mýtickém či historickém) čase. Místem bývají typické venkovské prostory – temný les, hřbitov, hluboký rybník, chalupa, vesnice, jeskyně.
- Kompozice: Sbírka původně obsahovala 11 baladických básní (původní vydání z r. 1853), do dalšího vydání byla přidána dvanáctá (Lilie) a oddíl Písně.
- Básně jsou záměrně uspořádány tak, aby na sebe kompozičně navazovaly a tvořily zrcadlové dvojice, které spojuje stejný motiv:
- Kytice a Věštkyně (vlastenectví, matka vlast).
- Poklad a Dceřina kletba (porušení vztahu matky a dítěte).
- Svatební košile a Vrba (vztah mrtvých a živých, přeměna člověka).
- Polednice a Vodník (nadpřirozené bytosti, zničení dítěte jako trest pro matku).
- Zlatý kolovrat a Záhořovo lože (motiv viny, pokání a vykoupení / spravedlivého trestu; mají navíc pohádkové rysy).
- Štědrý den a Holoubek (motiv kontrastu života a smrti, osudovost).
Vypravěč a postavy:
- Vyprávěcí způsob: Používá se er-forma i ich-forma. Vypravěč není nijak zainteresován, pouze objektivně předkládá děj a fatalitu osudu.
- Postavy: Hlavní roli zde většinou nehrají výjimeční romantičtí hrdinové, ale obyčejní venkovští lidé (děti a dospělí). Často jsou to ženy a dívky – zprvu kladné, slušné a poctivé, které se ale vlivem vášně či slabosti dopustí osudové chyby. Z psychologického hlediska jsou postavy načrtnuty pouze několika málo slovy.
Jazykové prostředky a stylistika:
- Básně jsou psány formou lidové poezie s využitím gnómického verše (typická je pro něj krátkost, hutnost a údernost zprostředkovávající moudrost a naléhavost).
- Nejčastěji užívá sdružený či střídavý rým, někdy obkročný a přerývaný. Verš je přízvučný (často využívá trochej).
- Erbenův jazyk je nesmírně úsporný a strohý (vynechává dějové „vycpávky“, dějové i přírodní popisy jsou prováděny mistrnou zkratkou), čímž vytváří pocit tajemna a rychlého spádu tragédie.
- Vyskytují se běžná slova, často tvoří neslovesné věty a věty bez spojek. Používá živé a úderné dialogy.
- Dokonalá zvukomalba: Častá práce s citoslovci pro evokaci zvuku a hrůzy („A na topole podle skal zelený mužík zatleskal.“).
- Tropy a figury v textu:
- Anafora: opakování stejných slov na začátku veršů (Kde’s má Dorničko! Kde jsi? Kde jsi? / Kde’s má roztomilá?)
- Epifora: opakování stejných slov na konci veršů (Co to máš na té tkaničce, / na krku na té tkaničce?)
- Epizeuxis: bezprostřední opakování slova za sebou (Mlč synáčku, mlč, mlč hochu.)
- Apostrofa: oslovení věci či nepřítomné osoby (Mateřídouško vlasti naší milé…)
- Elipsa: výpustka, vynechání slov nebo sloves v textu pro zvýšení dramatičnosti.
- Dále využívá metafory, přirovnání, epiteta (básnické přívlastky), personifikaci a zvukosled.
Obsah jednotlivých básní:
Kytice
Úvodní báseň. Spojení obrazu matky s prostou mateřídouškou. Osiřelé děti pláčou na hrobě své matky a ta se do nich navrátí v podobě drobného kvítku, který nazvou mateří-douškou. Báseň představuje symboliku celé sbírky – matka symbolizuje vlast (český národ), děti představují národ samotný a kytice pověstí je jim útěchou v těžkých časech.
Poklad
O Velkém pátku (kdy se otevírají skály) nalezne chudá vdova s malým dítětem v jeskyni obrovský poklad. Je natolik zaslepená touhou po chamtivosti a zlatu, že odnese jmění domů a dítě nechá v kouzelné jeskyni. Skála se však mezitím zavře a matka své dítě ztratí. Zlato se doma promění v kamení a hlínu. Jejím trestem je obrovský žal, své děťátko celý rok nevidí. Až po roce upřímného pokání a modliteb se skála znovu otevře. Matka už na zlato nehledí a bere si jen to nejcennější – své dítě.
Svatební košile
Mladá dívka se roky úpěnlivě a rouhavě modlila za návrat svého milého, který před lety odešel do ciziny. Zůstala na světě sama, rodina jí zemřela. Pro svého milého šila svatební košile, které má dávno hotové, ale on se nevrací. Její rouhání přivolá umrlce. V noci uslyší jeho hlas a ťukání na okno. Chce ji hned odvést do svého příbytku. Dívka netuší, že jde s démonem. Bere s sebou košile, modlitební knížky, růženec a křížek po matce. Během divoké noční cesty se umrlec zbaví dívčiných posvátných předmětů a obrovskými skoky se s ní blíží k hrbitovu. Dívka před ním prchne a ukryje se v umrlčí komoře (márnici), kde leží mrtvý člověk. Mrtvý opakovaně vstává, aby otevřel dveře milému, který se zvenčí dobývá. Dívka se však vroucně modlí k Panně Marii, mrtvého utiší a v hrůze se dočká rána. Kokrhání kohouta ukončí moc umrlců. Lidé ráno žasnou nad rozervanými novými košilemi pohozenými na hrobech. Pokání ji nakonec zachránilo.
Polednice
Matku při vaření poledního oběda pro manžela zlobí plačící dítě. Ve vzteku na něj křičí a vyhrožuje, že na něj zavolá nadpřirozenou bytost – Polednici. Dítě si nedá říci, a tak matka hrozbu zopakuje. Najednou se dveře otevřou a skutečně přichází strašlivá bytost („malá, hnědá, tváře divé pod plachetkou osoba…“). Matka dostane obrovský strach o dítě a tiskne si ho v hrůze k sobě, zatímco Polednice se blíží. Udeří poledne a vrací se otec z pole. Nalezne matku ve mdlobách a dítě v její náruči udusila sama matka ve snaze ho ochránit.
Zlatý kolovrat
Pohádková balada. Král se na lovu zamiluje do chudé a hodné pradleny Dorničky. Chce si ji vzít a odjede, ale poručí její zlé nevlastní matce, ať ji druhý den přivede na hrad. Macecha jí místo Dorničky podstrčí svou vlastní dceru, která je s ní k nerozeznání stejná. V lese obě zlé ženy pravé Dorničce vyloupnou oči a useknou jí ruce i nohy, které si vezmou s sebou. Zmrzačenou dívku nechají v lese. Král klam nepozná a ožení se. Odjede do války. V lese najde Dorničku kouzelný stařeček a vyšle svého pacholete na hrad, aby falešné královně prodal vzácný zlatý kolovrat. Falešná královna jej chce a pachole požaduje výměnou vždy jeden z Dorniččiných údů (za nohy kolovrat, za ruce přeslici, za oči kužel). Stařeček pak pomocí živé vody dívku oživí a vyléčí. Král se po návratu těší ze zlatého kolovratu. Když však falešná královna začne příst, kolovrat začne zpívat pravdivou píseň o tom, jak byla pravá panna podvedena a zmrzačena. Král najde v lese Dorničku, ožení se s ní a obě zlé ženy stihne krutý trest – je jim provedeno přesně to samé, co udělaly Dorničce.
Štědrý den
Na Štědrý den jdou dvě mladé dívky, Hana a Marie, k zamrzlému jezeru prosekávat led. Podle staré pověsti mají ve vodě vidět svůj osud pro příští rok. Hana se směje a vidí ve vodě svatbu a svého milého Václava. Marie však uvidí temný výjev – rakev a černý kříž. Obě věštby se do roka vyplní. Jaro přineslo Haně šťastnou svatbu s Václavem, na podzim ale Marie zemřela. Další adventní dobu sedí děvčata a vzpomínají. Autor dílo uzavírá ponaučením: je lepší snít v nevědomosti a milé naději, než předem znát svou strašnou budoucnost.
Holoubek
Mladá vdova, která nepozorovaně a krutě otrávila svého manžela, aby se mohla provdat za nového mladého milence, svůj smutek jen předstírá a brzy se směje v nových svatebních šatech. Na hrobě mrtvého manžela vyroste zelený doubek a na něm vysedává bílý holoubek. Ten svým teskným a vyčítavým vrkáním připomíná ženě její hrozný čin. Zhrzená žena pod tíhou svědomí a viny neunese svůj osud a skočí do řeky, kde se utopí. Jako sebevražedkyně je pochována pod těžkým kamenem bez kříže. Kámen ji však na hrudi netíží tak moc jako strašlivé prokletí spočívající na jejím jménu.
Záhořovo lože
Mladý poutník jde do pekla, aby získal zpět úpis krví, který podepsal jeho hříšný otec. Cestou potká strašného, krví nasáklého loupežníka Záhoře (žije léta v dutém stromě v medvědích kůžích), který zabíjí každého kolemjdoucího. Poutníka ušetří jen pod podmínkou, že mu pak po návratu popíše, co v pekle viděl. Když se poutník s úpisem vrátí, vypráví, že to nejstrašlivější pekelné místo, kterého se bojí i sám Satan, se nazývá Záhořovo lože a čeká právě na tohoto loupežníka. Záhoře popadne hrůza a prosí poutníka o spásu. Poutník zarazí Záhořův kyj do země a poručí mu, aby se na místě na kolenou modlil a prosil Boha o odpuštění, dokud se nevrátí. Záhoř klečí devadesát let. Z jeho kyje vyrostla obrovská jabloň a sám obrostl mechem. Když se po desetiletích poutník vrací jako vetchý stařeček, Záhořovi je odpuštěno. Oba pokojně umírají a z jejich těl vzlétnou k nebi dvě bílé holubice jako symbol spásy.
Vodník
Klasický střet vodního démona a lidského světa. Vodník sedí na topole a těší se na svou svatbu. Matka varuje svou dceru, ať nechodí v pátek prát k jezeru, protože měla zlý sen o perlách (symbol slz) a bílých šatech (smutek). Dívka neposlechne, podtrhne se s ní lávka a vodník si ji stáhne pod vodu jako svou ženu. Žije ve vodní říši a stěžuje si na smutný osud i přes to, že mu porodila malé děťátko. Uprosí ho, aby se mohla jít rozloučit s matkou na souš. Vodník povolí s podmínkami: nesmí na zemi nikoho obejmout, musí se vrátit k vodě před večerním zvoněním (klekáním) a dítě mu musí nechat jako rukojmí. Žena s matkou obě podmínky poruší a matka dceru nechce zpět do vody pustit. Vodník třikrát přichází a buší na dveře. Když ani napotřetí neuspěje s prosbou o nakrmení plačícího dítěte, jako strašlivou pomstu mrští tělíčkem dítěte o dveře a utrhne mu hlavu. Matky najdou ráno na prahu jen mrtvolku bez hlavy zalitou v krvi.
Vrba
Mladý muž vyčítá své paní, že zatímco přes den je milující a zdravá, v noci ulehne a její tělo leží jako mrtvé bez duše. Neprobudí ji ani pláč dítěte. Muž jde za vědmou a ta mu prozradí, že duše jeho ženy je spojena s bílou vrbou u řeky – přes noc přebývá ve stromě. Muž ze vzteku, žárlivosti a sobectví (nechce se o ženu dělit se stromem) vrbu tajně pokácí. V tu chvíli ale jeho žena doma zemře. Muž lituje své hlouposti a trestu. Z padlého dřeva vrby nechá alespoň vyrobit kolébku, aby byla mrtvá matka stále se svým dítětem, a z proutků se mají splétat píšťalky, aby s ní chlapec mohl v budoucnu rozmlouvat.