Spalovač mrtvol – rozbor knihy a čtenářský deník

Kniha: Máj

Autor: Karel Hynek Mácha

Přidal(a): Denny

Zasláno na Studijni-svet.cz  –  Více rozborů na Rozbor-dila.cz

 

Zasazení díla do literárně historického kontextu:

Psychologická próza Spalovač mrtvol vyšla poprvé roku 1967.

 

Psychotická próza = zvláštní typ prózy, v níž není podstatný děj, ale to, jakým způsobem ho prožívají postavy. Dramatické napětí pramení z procesů odehrávajících se v nitru hrdiny; výrazem těchto procesů jsou (poměrně rozsáhlé) vnitřní monology. Autoři se často zaměřují na psychické úchylky a patologické povahy.

Počátky psychologické prózy – realismus (Fjodor  Michailovič DOSTOJEVSKIJ, ruský spisovatel 19. stol., nevýznamnější dílo – psychologický román  Zločin a trest).

Další autoři psychologických próz v české literatuře 20. stol.: Jaroslav HAVLÍČEK (Petrolejové lampy, Neviditelný), Jarmila GALAZAROVÁ (Vlčí jáma, Advent), Marie PUJMANOVÁ  (Pacientka doktora Hegla), Egon HOSTOVSKÝ (Žhář, Cizinec hledá byt).

 

Horor (z angl. horror = hrůza, zděšení) – silně emotivní příběh, který vyvolává zejména pocity děsu strachu a úzkosti. Prvním klasikem žánru se stal E. A. Poe, který pracuje s hrůzou jako jednotnou atmosférou díla vycházející z náznaků, dojmů a subjektivní nálady. Objevil rovněž psychologický základ působení děsu. Rozlišujeme horor fantastický a realistický (k tomuto žánru můžeme zařadit Fuksovu prózu Spalovač mrtvol – nalézáme typické prvky, např. tajemné prostředí spojené se smrtí – krematorium, schizofrenie – rozpolcenost hlavní postavy, mutace – tedy změna charakteru hrdiny, odtržení od reality – Kopfrkinglovy představy o „dobru“, vidiny způsobené četbou knihy o Tibetu).

 

Autor:

Ladislav FUKS (1923 – 1984, Praha)

Český spisovatel 20. stol., představitel tzv. oficiální literatury, autor psychologických próz, často s židovskou tematikou (jeho díla se vyznačují hlubokým porozuměním pro úděl Židů, ač autor sám Židem nebyl).

Otec policejní úředník, Fuks studoval gymnázium, pak psychologii a dějiny umění.  Vystřídal různé profese, od 60. let spisovatel z povolání.

Společné motivy jeho děl: strach, úzkost, vyčleněnost ústřední postavy ze společnosti.

 

Spalovač mrtvol

Hororová próza, jejímž hrdinou je pan Karel Kopfrkingl, zaměstnanec pražského krematoria, vyšinutý psychopat, tvářící se jako milující otec a spořádaný manžel. Pod tlakem doby se z něj stává udavač a vrah (děj se odehrává v Praze na přelomu 30. a 40. let, tedy v době sílícího ohrožení republiky ze strany nacistického Německa a v době následné německé okupace). „Zásluhu“ na tom má jeho známý Willi Reinke, člen Sudetoněmecké strany, agent nacistického Německa, který v Kpofrkinglovi vzbudí pocit hrdosti na „kapku německé krve, která koluje v jeho žilách.“ Willi také Kopfrkingla upozorní na židovský původ jeho ženy. Naznačí mu, že by bylo dobré se jí zbavit. Aby se mohl stát ředitelem krematoria, neváhá Kopfrkingl vraždit – ženu Marii (kterou nazývá Lakmé) oběsí v koupelně, syna Milivoje ubije železnou tyčí a spálí v krematoriu (složitý vztah otce je pro Fuksovu tvorbu příznačný – viz níže), dceru Zinu zachrání před smrtí jen jeho náhle propuknuvší šílenství. Kopfrkingl je přesvědčen, že své oběti „zachránil“ před daleko větším utrpením.  Přesvědčení o tom, že vše, co činil, konal v zájmu dobra, ho neopouští ani v závěru, po skončení války, kdy pozoruje vyhublé lidi vracející se z koncentračních táborů a poznává mezi mini své sousedy a známé.

 

Novela je pozoruhodná i po stránce jazykové a kompoziční. Fuks umě pracuje s návratnými motivy (některé postavy – „paní v klobouku s pérem“ a „tlustý pán s motýlkem a holí“ – procházejí celou knihou a „předvádějí“ pouze variace téže situace v panoptiku, na boxu a na rozhledně).

Ke klíčovým momentům novely patří návštěva v panoptiku voskových figurín, připomínající epidemii moru v Praze r. 1680; zde se odehrává jakýsi přeobraz Kopfrkinglových zločinů – písař ubije svoji dceru, aby netrpěla.

 

Charakteristika textu:

Literární druh: epika (děj vyprávěný v časových, prostorových a příčinných souvislostech)

Literární žánr: próza – novela (prozaické dílo středního rozsahu s jednou dějovou linií a výraznou pointou; novela se objevila v italské renesanční literatuře – viz Giovanni Boccaccio)

Forma vyprávění: er-forma (vyprávění ve 3. osobě)

Kompozice: chronologická (příběh je vyprávěn časové posloupnosti od začátku do konce)

 

Jazyk:

Novela je napsána spisovnou češtinou, bez nespisovných prvků. Postavy mluví převážně česky – německy mluví pouze Willi a později i pan Kopfrkingl (má sklon přejímat způsob mluvy jiných postav).

Za zmínku stojí i jména epizodních postavStrauss (obchodní cestující), Dvořák (pracovník krematoria), Janáček (přítel Ziny), Wagner (mrtvý příslušník SS, k němuž Kopfrkingl uložil Miliho) – příjmení zvolena podle slavných hudebních sklatelů; Lišková, Zajíc, Fenek, Vrána, Beran (pracovníci krematoria).

 

Téma holocaustu se objevuje i v dalších Fuksových prózách:

Prvotina – román Pan Theodor Mundstock: děj v Praze za nacistické  okupace; hrdina – stárnoucí Žid, bývalý úředník, jehož přátelé postupně mizí v transportech nebo páchají sebevraždu. Pan Mundstock se systematicky připravuje na budoucí utrpení v koncentračním táboře. Jeho úsilí je marné – umírá pod koly vojenského automobilu při cestě na shromaždiště transportovaných. Psychika hrdiny je rozvrácena – výrazem tohoto rozvratu je tajemná postava Mon = Mundstockovo přízračné druhé já.

Rámcová novela Mí černovlasí bratři: děj v Praze v době nacistické okupace; gymnazista Michael (syn policisty) vypráví o svých židovských spolužácích, kteří jeden po druhém mizí z jeho života (transport, sebevražda). Zajímavá postava – šílený zeměpisář, ztělesnění zla, psychicky týrá židovské studenty. Dílo dokonale zachycuje atmosféru strachu a beznaděje.

 

Román Variace pro temnou strunu: próza řeší problém vztahu otce a syna; vypravěčem příběhu je psychicky labilní Michael, syn policisty, který si citové strádání kompenzuje rozmluvami s portrétem babičky (rakousko-uherské aristokratky či plyšovým medvědem.

Psychologický román Příběh kriminálního rady: opět komplikovaný vztah otce a syna; otec – kriminální rada zavraždí svého syna.

Román Myši Natálie Mooshabrové: obtížně vyložitelné dílo s prvky hororu, sci-fi a pohádky; lze chápat jako podobenství totalitní moci. Děj v blíže neurčené zemi, které vládne diktátor Rappelschlund. Hrdinka – paní Mooshabrová žije v malém přízemním bytě, v němž loví přemnožené myši, je neustále obtěžována dospělými dětmi. V závěru je odhalena jako všemi milovaná zmizelá kněžna Augusta; otráví se.

Sci-fi novela Oslovení ze tmy: židovský chlapec přežije výbuch vodíkové pumy, setkává se s ďáblem, který ho pokouší nabídkami přepychu a bohatství.

 

Ukázka I.

„Poznáváte písaře,“ ráčkovala majitelka rychle a prsteny na ruce a korále i náušnice se jí leskly, „je to k nevíře, co nedokáže ani zvíře. Nešťastný písař je rozkročený, drží tyč, chce děvče ubíti, aby nešířila mor a mohla lidně umříti. Aby nebyla pomocnice ďábla, nepoutal ji zlý duch, ale její dobrou duši radši vzal do ráje pánbůh. Podaří se písaři jeho dílo, nebo je v osudu Nadi, dívky, žíti? Jistě, dobré dámy, páni, chcete pro naše chudáky zdraví, radost, kvítí. A proto ať se zjeví náš Šťastný skřítek, jmenuje se Vítek … světlo,“ tleskla komediantka do dlaní a hluboce se uklonila, „tak světlo …“ křikla znovu, neboť bylo slyšet jen cvaknutí, ale světlo se nerozsvítilo, pak však přece, uklonila se znovu hluboce a před diváky se za síťkovanou záclonkou dveří objevil hoch. […]

„…Je to vskutku děsné, co tenkrát lidé zkusili. Proti moru byli bezmocní, byl to středověk.“

„Středověk, Romane,“ řekla Lakmé, když vykročili do ulice, „dnes lidé zkusí také. Dříve trpěli hladem, dnes zase něčím jiným.“

„Ano,“ kývl pan Kopfrkingl, „dnes trpí hladem, bídou, vykořisťováním a novými nemocemi, které tenkrát neznali, třeba leprou. Když si znovu vzpomenu na pana Strausse nebo i na některé lidi od nás,“ pan Kopfrkingl pohlédl k zemi, „jak trpký život mnozí prožili nebo prožívají. Je sice pravda, že všechny ty strasti jsou dočasné, jednou se z nich každý osvobodí, vytrhne, převtělí … vždyť ti, co tenkrát zemřeli na mor …“ pan Kopfrkingl pohlédl do výkladu jakési růžové cukrárny, kterou právě míjeli, „vždyť se z toho utrpení také dostali, jsou už dávno mrtví, proměnění, ale co je to platné! To bude jednou. Ono je o to, aby strastí bylo co nejméně už teď, dokud každý právě žije tento svůj jeden vlastní život. Je to přesně tak, jak o tom píše naše krásná kniha o Tibetu.“

 

Zasazení do kontextu celého díla:

Ukázka pochází z úvodní kapitoly. Pan Kopfrking jako spořádaný manžel a milující otec val rodinu na nedělní výlet, v jehož průběhu navštívili panoptikum voskových figurín. V panoptiku byly k vidění scény ze středověké morové epidemie. V ukázce je pak popsán výjev, kdy písař ubije holí svoji dceru, „aby netrpěla“. Tuto scénu můžeme považovat za předobraz zločinu, který spáchá pan Kopfrking – ten železnou tyčí ubije svého syna, aby „netrpěl“ v novém světě, který vybudují němečtí nacisté.

 

Postavy vystupující v ukázce, postavy, o nichž se hovoří:

–        pan Kopfrkingl – charakteristika viz výše

–        Lakmé (=Marie), Kopfrkinglova žena, něžná, citlivá

–        Mili (Kopfrkinglův syn Milivoj) – neprůbojný chlapec, má rád sladkosti

–        majitelka panoptika

 

Rozbor ukázky:

V prvním odstavci hovoří majitelka panoptika, ačkoliv je text psaný v próze uplatňuje se rým – styl její promluvy upomíná na staré kramářské písně, které většinou informovaly o zločinech a jiných pohromách; v řeči majitelky pouťové atrakce se objevují archaismy (infinitivy na-ti), které mají dodat jejímu projevu slavností a vznešený ráz. Na hrůzný výjev reaguje soucitně pan Kopfrkingl, s dovětkem, který má uklidnit rozrušenou rodinu – „byl to středověk“.  Paní Kopfrkinglová namítá, že dnešní doba přináší mnohá utrpení. Pan Kopfrkingl pak soucitně připomíná některé lidi od nich, tj. z krematoria (později už tak soucitný nebude a některé své kolegy udá gestapu). V Kopfrkinglově promluvě také zaznívá pro něj příznačná a pro pochopení jeho uvažování klíčová myšlenka – smrt chápe jako vysvobození z utrpení pozemského života. Objevuje se také odkaz na Kopfrkinglovu oblíbenou četbu – knihu o Tibetu (pro pana Kopfrkinga je typické, že o ní hovoří jako o „naší krásné knize“).

 

Ukázka II.

„Slaboši nic nedokážou, ukaž jim sílu a uvidíš. Je neslučitelné s německou ctí stýkat se s Židy. Zde …“ mávl po Casinu, zrcadle, obrazech … jsou jen čistí, stoprocentní lidé. Nositelé němectví, povolaní k tomu, aby přinesli v zájmu nového řádu oběť … nejsou tu ani Češi, Slované … poslyš, Karl …“ Willi náhle ztlumil hlas a pohlédl na ostatní … „matka tvé Marie, tvé Lakmé, dělala ryby ve sladkém rosolu na cizí způsob, jak jsi říkal, víš co je to za způsob? To je způsob židovský …“ a když se pan Kopfrkingl trochu zarazil, Willi řekl: „Matka tvé Lakmé byla přece Židovka!“ Karl Kopfrkingl strnul.

„Lakmé,“ řekl Willi a napil se, „tvá černovlasá Lakmé, na které to každý pozná, říkala jednou, že se u vás mluví jen česky, když jsem připomenul tvou německou krev. Tvá černovlasá Lakmé byla vždycky na velkých rozpacích, když jsem byl u vás a připomenul ti tvé němectví. Tvá Lakmé vždycky tvrdila, že na jménech nezáleží … ovšem, když se jmenovala za svobodna Sternová. Tvá Lakmé ti chtěla zamlčet můj lístek s pozváním na box, měla ho zastrčený v kredenci u talířků, ovšem chtěla překazit, abyste viděli s Milim Vůdcův sport. Nebyla nadšena tvým vstupem do SdP letos v únoru, a to byl nejvyšší čas, v březnu přišel Vůdce. To že se u vás doma mluvilo vždy česky, jsi nezavinil ty, ale ona, protože je Židovka. To, že jsi v sobě necítil německou krev, také není tvá vina, ale její, tlumila ji v tobě, protože je Židovka. Co asi říkala, když jsi šel v březnu jako žebrák do Maislovy ulice, to nevím, co říkala, když byl přijat do NSDAP, to vědět radši ani nechci. Zajímalo by mě, co řekne, když budeš posílat děti do německých škol. Dnes už vidím aspoň jedno, jaký neblahý vliv má na Miliho. Ten chlapec je tak měkký, skoro zženštilý, copak to na něm nevidíš? Ovšem, tak skrytě oni působí, rozleptávají od dětí … zajímalo by, co by asi řekla, kdyby ses stal …“

 

Charakteristika textu:

Literární druh: epika (děj vyprávěný v časových, prostorových a příčinných souvislostech)

Literární žánr: próza – novela (prozaické dílo středního rozsahu s jednou dějovou linií a výraznou pointou; novela se objevila v italské renesanční literatuře – viz Giovanni Boccaccio)

Forma vyprávění: er-forma (vyprávění ve 3. osobě)

Kompozice: chronologická (příběh je vyprávěn v časové posloupnosti); novela se člení na 15 kapitol

 

Zasazení do kontextu celého díla:

Ukázka pochází z jedenácté kapitoly, má tedy blízko k závěru. V předchozí kapitole pan Kopfkingl převlečen za žebráka špehuje shromáždění pražských Židů. Jedenáctá kapitola se odehrává krátce po 15. březnu 1939, tj. po nacistické okupaci českých zemí (viz též zmínka v textu). Pan Kopfkingl byl za svoje služby odměněn pozváním na večeři předních pražských nacistů, mezi něž ho uvedl jeho dlouholetý přítel Willi Reinke. Na této večeři je mu naznačena možnost kariérního růstu, současně je však pan Kpofkingl upozorněn na nepřekonatelnou překážku v tomto růstu – židovský původ své manželky. Následně svoji ženu zavraždí (viz kapitola třináctá).

 

Postavy vystupující v ukázce, postavy, o nichž se hovoří:

–        pan Kopfrkingl – charakteristika viz výše

–        Willi Reinke – přesvědčený nacista, vůči K. působí jako našeptavač, který v něm probouzí skryté zlo

–        Lakmé (=Marie), Kopfrkinglova žena, něžná, citlivá

–        Mili (Kopfrkinglův syn Milivoj) – neprůbojný chlapec, má rád sladkosti

 

Rozbor ukázky:

V prvním odstavci již poněkud přiopilý Willi zdůrazňuje obdiv nacistů k fyzické síle (ten se objevuje ještě jednou – viz chvála boxu); z jeho slov přímo čiší přesvědčení o nadřazenosti německého národa (je neslučitelné s německou ctí). Williho postřeh, že příprava matka Kopfrkinglovy ženy připravovala ryby na židovský způsob pak na Kopfrkingla působí jako odhalení nějakého zločinu.

Ve druhém odstavci Willi zděšení, které v Kpfrkinglovi vyvolal, dále rozvíjí. Willi svojí řečí sleduje jasný cíl – přivést Kopfrkingla, který je snadno manipulovatelný, na myšlenku, že za všechny jeho „slabosti“ (v rodině se mluvilo se česky, nehlásil se ke svému němectví) může židovská žena, Willi opakovaně zdůrazňuje její černé vlasy (v souladu s nacistickou rasistickou teorií jeden ze základních atributů židovství). Z Williho řeči také vyplývá, že Kopfrkingl se stal členem Sudetoněmecké strany (SdP), později dokonce Nacionálně socialistové dělnické strany Německa (NSDAP), tedy Hitlerovy nacistické strany. Obvinění manželky z úmyslu zabránit Kopfrkinglovi, aby se synem navštívili zápas v boxu, nepochybně souvisí s až paranoidním přesvědčením nacistů, že za vším je třeba halda spiknutí světového židovstva.


Další podobné články na webu: