Otázka: Životní osudy
Předmět: ČJL – slohová práce
Zaslal(a): Dolba
Jmenuji se Jack Smith a chystám se vám povědět můj životní příběh. Byl to krutý život. Plný neštěstí, strádání a nespravedlnosti. Všechno to začalo jednoho deštivého dne, když jsem se zdržel v bance, kde jsem pracoval jako úředník. Když mě konečně kolega, který mě odvážel domů, vysadil u mě před domem, kde jsem žil se svou manželkou Emily, už jsem se na ni těšil. Tou dobou mi bylo 31 a jí 34. Naše manželství bylo bezdětné, kvůli manželčině nemoci. Emily byla v mládí diagnostikována rakovina vaječníků, kterou naštěstí porazila, ale nemoc si vybrala svou daň. Emily nemohla mít děti. Já ji přesto však miloval celým svým srdcem. Navždy.
Kolegovi jsem poděkoval za odvoz a rychle přeběhl silnici ke dveřím, aby na mě moc nenapršelo. Normálně jako každý den jsem si vyzul boty a šel jsem se přivítat s Emily. Zavolal jsem na ni, ale ona se neozývala. Měl jsem divný pocit. Něco nebylo v pořádku. Najednou jsem uslyšel hlasité zachroptění a zakašlání. Vycházelo to z ložnice. Rychle jsem tam běžel a našel Emily ležet v naší posteli v kaluži krve, která se vsakovala do bílého prostěradla. Vedle ní ležel zkrvavený nůž. Byla svázaná a měla dlouhou mělkou řeznou ránu na hrdle. Žila, ale nebyla na tom moc dobře. Zpanikařil jsem, ale naštěstí jsem si uvědomil, co mám udělat. Rychle jsem zavolal sanitku. Najednou jsem uslyšel hlasité zaklepání na dveře. Strašně jsem se vyděsil. Nenapadlo mě nic pošetilejšího než popadnout nůž, kterým bylo Emily podřezáno hrdlo, a běžel jsem ke dveřím. Zprudka jsem je otevřel s nožem. Za nimi stál můj kolega, který se mě tak lekl, že uskočil. Zeptal se mě, co dělám s tím nožem a jestli se něco nestalo. Pak až mi řekl, že jsem si u něj v autě zapomněl složku z práce. Já jsem na něj rychle zašeptal, co se stalo. Choval jsem se divně. Měl jsem vykulené oči a tvářil jsem se jako šílenec. To uznávám.
Když přijela sanitka, záchranáři rychle vběhli dovnitř a začali pomáhat mojí ženě, která tou dobou už v podstatě nežila. Ztratila moc krve. Lékaři už jen konstatovali, že nemohli víc udělat. Nemohl jsem tomu uvěřit. Moje žena je mrtvá. Zavražděná.
Chvíli po sanitce přijeli i policisté, kteří místo obhlédli, sebrali důkazy a místo zapečetili. Já jsem byl úplně mimo. Být svědkem manželčiny smrti a nemoci nic udělat. Jenže největší šok měl teprve přijít. Když policisté skončili s ohledáváním mého domu, zadrželi mě, protože jsem byl prý jejich hlavní podezřelý. A tím věci nabraly rychlý spád.
Další den jsem šel na výslech, kde jsem všechno popravdě vypověděl, ale všechny důkazy svědčily proti mně. Na noži byly moje otisky prstů, neměl jsem alibi na tu čtvrt hodinu, od příchodu domů, po příchod kolegy, během které se prý klidně dalo zvládnout někoho zavraždit. Za tři týdny byl soud. Neměl jsem už moc co říct. Právník, kterého mi sehnal můj bratr, mi už řekl, že s největší pravděpodobností půjdu za mříže na doživotí za naplánování a provedení úkladné vraždy, kde se jiný trest ani neočekává. Tak se i stalo. Porota mě shledala vinným a během měsíce jsem už seděl ve své cele ve státní věznici někde uprostřed ničeho v Coloradu. Nemám ponětí, co budu dělat. Celý můj život se stal noční můrou.
O deset let později…
Dnes je můj velký den. Sice jsem se z vězení nedostal, ale alespoň vím, že jsem pro to udělal vše, co se dalo. Pořád jsem prostě ten člověk, který zabil svou ženu. Na očištění svého jména jsem zkusil použít všechny možné páky. Když mi před dvěma roky potřetí zamítli žádost o znovuobnovení mého případu, ztratil jsem veškerou naději na spravedlnost. Můj bratr mě celou dobu podporoval. Dokonce sehnal soukromého vyšetřovatele, který rozjel rozsáhlé pátrání. Dokonce nejspíš i přišel na to, kdo ten zločin spáchal. Podle něj a podle důkazů, které nikdo neví, kde vzal, zavraždila Emily jistá paní Brownová. Emily pracovala ve velké firmě, měla našlápnuto na povýšení na úkor právě paní Brownové, které se to moc nelíbilo. Jenže tahle stopa zmizela ve chvíli, kdy paní Brownová zahynula při dopravní nehodě, kterou zavinila.
Ale zpět k dnešku. Dnes mi má přijít dlouho očekávaná objednávka. Najednou slyším známé vrzání a hlas, který se všech vězňů ptá, jestli chtějí nějakou knihu. Knihovník se blíží. Když dorazil k mé cele, ani se neptal a hned mi otvorem mezi mřížemi podával knihu, na kterou tak dlouho čekám. Otevřu knihu a se slzami v očích čtu první větu: „Jmenuji se Jack Smith a chystám se vám povědět můj životní příběh.“ Autorem této knihy jsem já. Předloni mi přišli na zhoubný nádor na mozku. Jak to tak s rakovinou bývá, přišli na něj moc pozdě. Řekli mi, že mi zbývá maximálně rok života. V podstatě je zázrak, že ještě žiju. Knihu nesoucí název: „Spravedlnost je jen pro některé“ jsem začal psát hned po tom. Díky této knize se mi před smrtí dostalo alespoň nějakého zadostiučinění.
*Kniha se stala během prvního měsíce na trhu bestsellerem. Jack Smith zemřel tři měsíce po uvedení knihy do oběhu v náručí svého milujícího bratra a jeho rodiny.
Další podobné články na webu:
